Náznak naděje

18. října 2008 v 11:52 | Lucilla
Proč pořád přežíváš? Už dávno jsem měla stát nad tvým hrobem, se skloněnou hlavou, se shovívavým úsměvem. Co s tebou? Nemám sílu tě zabít. Jsi tak bezbranná.
Lepší by bylo vědět, že už nic nebude jako dřív. - Vždyť já to vím. Vím, že je konec! To jen ty mi bráníš smířit se s tím. Snažíš se mi dát něco, co nemáš. Jsi falešná! Ne, promiň. Křivdím ti. Myslíš to dobře, že? Ty mi naději dáváš, to já ti ji beru. Ještě dva dny se spolu budeme trápit. Dva dny s nadějí bez naděje. Jestli chceš budu tě držet za ruku, až budeš umírat, má malá naděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.