Přiznání je polehčující okolnost.

14. února 2009 v 22:08 | Lucilla |  Čtyřrozměrný bahno
Hledala jsem dlouho. Nemohla jsem přeci jen tak bezdůvodně opustit vyhřáté peřiny a tvářit se jakože nic. Trvalo to, ale nakonec jsem ho objevila. S radostí jsem vyskočila z postele a šla roztáhnout žaluzie. Chtěla jsem vidět slunce. -
Nebylo tam.
Chtěla jsem ho jen vidět, nepřišlo.

Vzpomínám na rozkošné modřiny, co jsem kdysi mívala. Neříkám, že moje nohy nejsou hezký, to ne. Jen se mi zdaj poněkud fádní bez těch modřin. Až je mi skoro líto, že se tak rychle hojí.


Mám ráda pořádek, ale nemám na něj čas a občas ani náladu. Z těchto důvodů jsem svému bordelu vyhradila 2m2, kam jsem pečlivě odkládala i sebemenší náznaky nepořádku, a doufala, že stihnu uklidit vždy dřív, než mi přeroste přes hlavu. To by bylo opravdu nemilé. Na vrchní položky bych nedosáhla a pokus o vyjmutí čehokoliv z nižších vrstev by vyvolal nesouhlas jim nadřazených, které mají přeci přednost, ne? Nemohu si dovolit žádné nepokoje, vše by padlo na moji hlavu. (To bych nerada, ta hromada nezřídka dorůstá obřích rozměrů.)
Již v prvopočátku svých skvělých plánů jsem ovšem opomněla jednu zcela zásadní skutečnost, a to zákony fyzikální. Předměty poctivě nakupené a čekající samozřejmě neměli pochopení pro mé nedomyšlenky a daly za pravdu fyzice. Já bohužel zapomněla na difuzi. Jednotlivé kusy přirozeně přesídlily z místa o vysoké koncentraci do místa s koncentrací nižší. Jakékoliv další snahy o vytvoření stabilního prostředí byly předem ztracené.


A jen tak mimochodem. Kdo jsi přihodil do mého ranního müsli slepenec ve tvaru srdce? Přiznej se, hlavu ti neutrhnu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.