Cukr navíc každému, kdo přizná barvu moře

30. srpna 2010 v 23:15 | Lucilla
představa sebe sama jako střední části nezvyklého sendviče
zdola cinkání skleniček
shora zurčení vody uvězněné v akváriu
(neschopnost určit, zda se mi představa zamlouvá)

časté vzpomínky na umělý živý plot
jsou věci, kterým neporozumím
rozpory

neustále si připomínat, že jsme rozumní lidé

a jak to bývalo krásné

čas plný čekání
možná už napořád

následuje uvědomění si, že výše zmíněná představa je vlastně skutečností

(Dosáhli bychom, kdybychom se nebáli, že ztratíme rovnováhu, pokud se natáhneme za tím, co bychom chtěli.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michal | 31. srpna 2010 v 8:34 | Reagovat

Někdy nestačí ani nátáhnout a naklonit se nad sráz, ač jsem ochotni a odhodláni to risknout, pokud ten/to, po čemž toužíme se odtáhne..

..čas plný čekání
možná už napořád..
Jak příznačné.

2 Lucilla | 3. září 2010 v 10:51 | Reagovat

To pak nezbývá než se zamyslet nad tím, z jakého důvodu se to či ono odtáhlo. Někdy se s tím dá něco udělat a jindy se s tím nedá dělat nic.

3 Michal | 3. září 2010 v 22:17 | Reagovat

Někdy by chtělo, však nemůže.

4 MIchal | 4. září 2010 v 8:26 | Reagovat

Chtěla.

5 Lucilla | 24. září 2010 v 21:18 | Reagovat

Naděje není na místě?

6 Michal | 25. září 2010 v 8:47 | Reagovat

Naděje..je tam vždy. Leč příběh je tak složitý, a dlouhý, krásně i smutně zamotaný, že..
Že.

7 Lucilla | 31. října 2010 v 22:28 | Reagovat

Ráda bych jej znala.

8 Michal | 1. listopadu 2010 v 9:22 | Reagovat

Omlouvám se, však to nepůjde. Prostě se to nedá vypovědět..Je v tolik intenzity, pohlcení, a Okamžiků, kdy čas a svět zastavily se..ale také nedorozumění, chtění, nemožnost, vzdálenost a bízkost..vše tak obsáhlé, že slova jsou směšně malými zrnky prachu na to, aby jen přiblížila..sám jsem se pokoušel již mnohokrát. Neodkázal jsem to vysvětlit nejlešpímu příteli, jež dvacet roků mne zná..myslím, že pochopíš.
Nakonec jedinými, kdo bude znát příběh, ač z jiných pohledů, budeme já a Jediná.

9 Lucilla | 30. listopadu 2010 v 20:19 | Reagovat

To nebyla výzva.

10 Michal | 1. prosince 2010 v 8:44 | Reagovat

Inu, nevadí, tedy jsem si pro sebe sám oddůvodnil. Propos, nedosal jsem, ýe příběh stále trvá, s nečekanými zvraty a milými přívraty.. Ale na tom nesejde.

11 Lucilla | 1. ledna 2011 v 20:48 | Reagovat

Všechny příběhy trvají;)

12 Michal | 8. ledna 2011 v 18:18 | Reagovat

Ne. Některé se samovolně ukončí, vyšumí, změní se ve vzpomínku, při které může moře v očích pramenit, anebo koutky kráčejí na opačné strany. Některé jsou ukončeny zvůlí. Některé trvají, ano. A děkuji za ně. Ne, děkuji za něj, ten jediný Příběh.

13 Lucilla | 18. dubna 2011 v 22:54 | Reagovat

Ne. Příběhy jsou jako voda. Přelévají se jeden ve druhý, slévají se a rozlévají. A my - "v plném rozmachu své poezie" - se jimi necháváme unášet, vzdorujeme dravým proudům, houpáme se na konejšivých vlnkách, ztrácíme se v neklidných vodách, vnímáme, jak na nás voda škádlivě šplouchá.
Příběhy jsou zkrátka jako voda. A kde té je konec?

14 Michal | 19. dubna 2011 v 8:21 | Reagovat

Jedinou ostrou konturou vody je hladina, ale to je jen zlomek jejího objemu. A mě by mrzelo, kdyby příběhy slily se. Prolínají se, to ano, některé jsou však nemísitelné a některé jsou spolu jako voda a oheň, ničí se navzájem.
I voda má vytvořený konec. Na dně. Naň člověk padne až v té největší tíze bytí, až překoná odpor všech příběhů, a pozvolna klesne a uloží se do písku, nebo tne do dna jako kotva, v horším případě.
Někdo má to štěstí, že plove celé žití v blízkosti hladiny a může se kdykoli nadechnout. Jiný se jen dusí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.