Nehodící se škrtněte

Umím mluvit pohledem, ale nevím, co říkám

13. srpna 2008 v 20:58 | Lucilla
Na jednoho kamaráda jsem prý hodila vražedný pohled. Nechtěla jsem vraždit; jenom říct, že se mi to nelíbí.
Když nám v občerstvení roznášeli ryby, podívala jsem se na číšníka zrovna ve chvíli, kdy se jednu chystal položit přede mne. Zarazil se a zase ji odnesl.
V chorvatsku jsem si kupovala sladoled. Koukla jsem na prodavače a zaplatila. On si chudák myslel, že jsem mu nechala dýško (docela pěkné). Až když mu bylo divné, že tam stále stojím, pochopil, že se mýlil.
. . .
A to je pořád něco. (Asi koukám dost divně.)
Jestli to takhle půjde dál, budu radši chodit se zavřenýma očima.

Nějaké otázky?

30. června 2008 v 15:53 | Lucilla
Ptejte se mě, na co chcete, stejně vám na nic neodpovím.
 
 

Reklama