Nejinak

Kde jinde hledat ztracené obrazy než nad ránem?

23. června 2009 v 19:39 | Lucilla
Je nebezpečno procházet posečenými ulicemi města. Jejich ušmudlaná těla jsou lemována sutinami. Nic víc už ze zborcených ideálů nezbylo. Na jejich místech zanedlouho vystaví továrny na ušlechtilý kecy a krámky s módním zbožím. Všude jsou patrné známky rozpadu jakýchkoli záležitostí, v dáli pokorně mlčí potrhané sny, jež kdysi bývaly chloubou svěřených srdcí. Pozvolna se snáší na vrcholky ničeho a snad se jednou, až uschnou štědré stromy, rozplynou. Pro člověka s citlivou duší musí být nesnesitelné pobývat na takovémto chmurném místě, které není třeba blíže zkoumati, neboť již na první pohled je zřejmé, že něco není v pořádku. Obzvlášť ponuře působí úplné bezhvězdí. Kdysi se na nebi třpytilo celé moře hvězd, ale přišli toužící lidé s dlouhými bidly a všechna světýlka poshazovali na zem. Naneštěstí neměli záchranné kruhy, protože až příliš dobře spali, a stébla byla již dávno do jednoho posečená. Od té doby už do ulic padá jenom chlad. A jiní, ale jinak úplně stejní lidé jej dlouhými smetáky odmetají do temných zákoutí města, kam už leta nikdo nechodí. (Jen občas si tam jeden mladý pán z protějšího domu dává chladit pivo.) Je zvláštní, že přes veškerou péči, které se tamějším chodníkům dostává, je možné narazit na nepatrné překážky. V ulicích se povalují poslední kapky a nutí chodce volit jinou cestu. Připlete-li se taková kapka pod nohy, není nutné pokoušet se ji složitě přemostit. Stačí překročit a více si jí už nevšímat. Občas se najde někdo, kdo vzpomene na doby, kdy kapky ještě nebyly v koncích, a snaží se nahlédnout a uvidět zašlý svět, který se do nich ukryl. Takový člověk ovšem nespatří nic. Dávno totiž zapomněl, co vlastně hledá. Odváží-li se někdo dojít až na okraj města, smí zakotvit na malém odpočívadle s kamennou fontánou schopnou vychrlit až 235dl slov za vteřinu. Jedná se povětšinou o okrouhlé výrazy darované dobrovolnicemi z plochých krajin úzkých veřejností. Nutno říci, že slova jsou zkapalněna dosti nedbale, a proto není divu, že z trysek sem tam vystřelují pevnější částice či jména, která se náhodným kolemjdoucím zarývají do rozličných částí těla. V okolí fontány se nacházejí záhony s květinami uskupené do bizarních tvarů hrajících všemi barvami. Prvotním podnětem k vysázení těchto rostlin byl fakt, že zde něco nehraje. Jelikož nikdo nepředpokládal tak vysokou účelnost, je možné se v této oblasti setkat s příznivými ohlasy. Tím ale barvitost květin nekončí. Z jakýchsi prazvláštních důvodů každou sudou neděli hrají to samé, jen o tón výš. (Smysl tohoto posunu mi stále uniká, dovolím si však vyslovit svou domněnku, že tímto vyvýšením dávají prostřednictvím kontrastu vyniknout svým nízkým hodnotám.) Lidé z města jsou vůbec podivné nátury. Na tělech nosí železné košile a na čelech nálepky s nápisem. Tato čelní tvrzení probíhají za přítomnosti spoluobyvatel. Tvrdí se sprškou otázek a oznámení, která na sebe nenechávají dlouho čekat. Záhy člověk získá svou vlastní etiketu a nakonec už se ho nikdo na nic neptá. Existuje jen jedno místo, kde může být každý sám sebou. Na kopci za městem trpělivě postává trojboký hranol s dřevěnou lavičkou a štětcem. Odsud se všechno zdá být tak malinké, že ani člověk s nejostřejším zrakem nedokáže přečíst písmenka z čel. Za příznivého počasí je odtud vidět skoro na kraj světa. Možná je těžké uvěřit tomu teď, když je venku sychravo a jakýkoliv obraz se dá pouze vytušit. A právě v tomto nečase na scénu vychází postava se světlem v očích.
 
 

Reklama